Vyrazil jsem zasněženým údolím, abych se přiblížil hoře a po chvíli potkal člověka. Dali jsme se do řeči a ukázalo se, že místní poměry dobře zná. Říkal, že cestou jsou až dva metry sněhu, trasa není prošlapaná a nikdo tam letos ještě nešel. Každý rok na jaře, když ledy roztají, se najde v údolí několik mrtvých lidských těl. Polilo mě mrazení a začalo šimrat v zádech. Vítr ještě více zesílil. Krajina břišní se mi stáhla, ale okolní krajině to bylo úplně jedno. Přišel mi pocit, že to může být opravdu nebezpečné. Nezbývalo než to vzdát a nechat svou hlavu v nánosech velkoměstského shonu a napětí. Má očekávání po očistné pouti ryzí přírodou se nenaplnila.
Pak mě to napadlo. Existuje ještě jedna a méně náročná trasa na vrchol, která vede po druhé straně hory. Znamenalo to vrátit se do auta a jet asi jednu hodinu tím směrem. Něco mi říkalo, že bych to mohl zkusit. Konečně jsem přijel do opačně položeného horského střediska, nechal tam auto a vydal se vzhůru. Stále si mi schovávala kdesi v neprůhledném mléce nade mnou. Hora, která si mě přivolala. Měl jsem štěstí, cesta byla projeta rolbou a rychle utíkala. Okolní lesy s divokou přírodou mě začaly nabíjet energií a zahrnovat blaženým uspokojením. Konečně, pomyslel jsem si. Stresy se pomalu rozpouštěly v pravidelném meditativním kroku a šumění stromů. Zdálo se, že se mé představy potkaly s realitou. Bylo mi krásně.Pak, ale stopy po rolbě skončily v jedné horské chatě a dále byla značena jen úzká turistická cesta v hustém stromořadí. Vydal jsem se po ní a opatrně našlapoval do metr vysoké sněhové peřiny. Propadal jsem se, zase vyhrabával a tak stále znovu. Turistické značení bylo vidět jen pár centimetrů nad sněhem nebo bylo úplně utopené ve sněhu. Nevzdal jsem to. Byla tam, čekala na mě a já chtěl jít za ní. Ona, magická hora.
Moje tělo se začalo přehřívat, dech se zrychlil a kyslíku ubylo. Tempo se zpomalilo, čas rychle plynul a mléko kolem začalo mít stále tmavější odstíny. Tma rychle padala. Vítr nepolevoval. Značky se uložily někam k zimnímu spánku a jarnímu znovu objevení. Ztratil jsem cestu a četl zprávu přicházející z nepříjemného pocitu - "To může být nebezpečné". Raději jsem se otočil a začal hledat své stopy. Naštěstí byly ještě trochu vidět. Krok po kroku jsem se vrátil k vyježděným kolejím po rolbě a sešel zpátky do údolí. Zaplavila mě ambivalentní nálada radosti, že jsem zdráv a naštvanosti, že jsem za ní nepřišel a nechal ji samotnou. Moji horu.Cestou zpět jsem zahlédl rozsvícenou horskou chatu. Nic jsem nejedl, měl žízeň a potřeboval si odpočinout. Neváhal jsem, vstoupil dovnitř a byl přivítán milými lidmi. Postarali se o mě a vysvětlili, že zimní trasa nahoru vede úplně jinudy. Byli rádi, že se mnou hovoří. Kdyby mě našli v jarním roztávání, už bychom si nepopovídali. Tak je to prý nebezpečné. Poděkoval jsem v duchu svým andělům strážným a pomyslel na ni. Chceš mě snad zabít? Hora mi neodpověděla.
Rozloučili jsme se a já znovu uslyšel její volání a cítil nutkavé vábení. Dobrá, půjdu za tebou, ale vysvětlíš mi to všechno trápení, pomyslel jsem si. Do třetice to snad již vyjde. Byla úplná tma a vítr zesílil. Naštěstí jsem našel v batohu čelovku, rozsvítil ji a přemýšlel, jestli jsem to neměl přeci jenom vzdát. Lákavá byla také myšlenka na sněžný skútr, který by mě k hoře přiblížil. Pak hora opět promluvila "Běž a nepodléhej lákavým zjednodušením".
Po několika hodinách stálého stoupání v lesnatém terénu jsem dorazil do horské chaty. Směr byl správný, to mě uklidnilo, ale čekal mě ještě finální výstup až na horský hřeben. Překvapilo mě, že je chata plná lidí. Ptali se odkud a kam jdu a vysvětlovali mi, že oni také vyšli tam kde já, ale že zkoušeli jít až na hřeben a museli se vrátit. Vítr je na hřebeni neúnosně silný, sníh nemilosrdně šlehá do tváře a viditelnost je špatná. Hora tím říkala "Ano jsem tady".
Dal jsem si teplý drink a pomyslel, že je možná můj poslední. Půjdu, rozhodl jsem se a zarmoutil tím všechny ostatní. Měli o mě strach a úmysl mi vymlouvali. Strategie byla jednoduchá. Za každou cenu se držet tyčí, které lemují každých pět metrů cestu. Hledal jsem jednu po druhé, krok za krokem. Cesta pomalu ubíhala. Sníh nemilosrdně šlehal do tváře a vymetával nejskrytější záhyby v obličeji. Po krátké době se celá tvář pokryla ledovou krustou, ze které se do kůže zapichovaly bolestivé jehličky. Pomáhalo krustu odloupávat, brzy se ale udělala nová. Vítr dosahoval rychlosti kolem 100 km/hod. Napadlo mě co bych asi dělal, kdyby mi v čelovce došla baterie a já neviděl na nejbližší tyč. Prosil jsem zamračené nebe, aby mi do ní dodalo potřebný kus energie.
1. I v nepohodě lze nalézt krásu a smysl.
2. Věř svému pocitu, jdi za ním a nenech se nikým odradit.
3. Zkoušej různé cesty než najdeš tu pravou.
4. Každá cesta je správná, když na ní uvidíš její bohatství.
5. Nepodlehni lákavým zjednodušením a zkratkám, mineš cíl.
6. Doporučení druhých ber vážně, ale rozhodnutí udělej sám.
7. Svým pochybnostem odpověz reálnými skutky.
